#roadtripRakúsko

Bylo to v půlce července, když jsme rozhodli, že nutně potřebujeme prozkoumat Rakousko. V tu chvíli jsme se zrovna nacházeli na výletě skrz sever Slezska a přišlo nám to jako nejlepší nápad léta. To jsme ale nevěděli, že nás čeká i Chorvatsko, ale to je jiný příběh, ten už jste asi v mnoha případech četli. Nebylo nic jednoduššího, než si říct o jednu dovolenou a podat si ruku na to, že fakt jedem. Nic víc, nic míň.
  
Prvního srpna- úterý. Dobrodružství začíná s mírným zpožděním, plným kufrem jídla (zavařeného jídla) o něm ještě mnoho uslyšíte, stanem, spacáky, karimatkama, nafukovacími kruhy (no, přiznávám, tyhle jsme zapomněli) a eurama v peněžence. Se vší slávou jsem se ujala řízení. Byla to moje první delší cesta v naší oktávce na místě řidiče. A to samozřejmě nemůže zůstat jen tak. Ti, co si myslíte, že jsem srazila srnku, tak bodujete. Bylo to kousek za hranicema s Rakouskem, vypadala jako, že na mě čeká celý den. Já jsem ji viděla na pár metrů a doufala, že neskočí. Skočila. Srdce jsem měla až v kraťasech a brzdu na podlaze v pár sekundách. Naštěstí jsme ji vzali jen pravou stranou, která nebyla nijak poškozená, srnka v nedohlednu a tak v tu chvíli usuzujeme, že je nejlepší jet dál. Dalším místem bylo už plánovaný Bad Deutsch Altenburg, kde je jeden z nejkouzelnějších kostelů. Kdybych si ho mohla přemístit k nám do Česka, tak přesně v něm bych jednou měla svatbu. Minule se dalo dostat, alespoň do půlky a nakouknout do loďě, avšak ten den jsme měli smůlu a tak nás čekalo jen obhlédnutí okolí a polo oběd. To znamená vytáhnout připravený coleslaw, bulky a cestovní příbor, usednout do parku, povídat si a jíst. Následoval dojezd do blízkého Breitenbrunnu u Neziderského jezera. Tam už jsme měli ozkoušený kemp a tak odpadlo nechtěné prozkoumávání všech odboček v okolí. Jediné co je v Rakousku nevýhodou je poměrně dražší cena za přespání v kempu. Tím pádem jsme zaplatili 2 eura za vjezd a parkování a dalších cca 20 euro za stan pro dva na jednu noc. S takovou cenou se setkáte ve většině kempů/autokepů. Pár lidí se mě ptalo proč nespíme mimo? Těch důvodů je víc. Třeba bezpečí, nebo ten pocit, mám ho prostě ráda. Sprchy a záchody. Ty mám taky moc ráda, navíc když je celý den 35 stupňů, tak je to večer moc příjemné a ve většině kempů v Rakousku jsou zadarmo. Žádné žetony, eura, sprchy žroucí peníze, netekoucí voda, zklamání. Možnost rozdělání stanu přímo u vody-koupání. Zpátky k příběhu. Po tom, co jsme našli místo pro auto čekala nás stavba stanu ve 36 stupních, pocitově bylo tak 28. Bohužel jen pocitově. Do deseti minut ze mě byl Péťa pašík. Tohle spravila voda do které jsme prostě jen skočili a užívali si. Všude byly desítky kitesurferů, na pohled to bylo daleko lepší, než všechna videa světa. Celé odpoledne jsme strávili ve vodě, plácali po sobě bahnem, které je po celém jezeře a smáli se. Náladu nezkazilo ani to, že se mi po sokoku do vody zapíchly obě nohy do bahínka, včetně bot. Byly to moje srdcové "crocsy", měla jsem je snad 8 let. Jedna zůstala nenalezená pod vodou a s druhou jsem dopalavala k popelnici. Paráda, první den a já jsem byla bez bot do vody. Tohle vzbuzovalo narážky a výbuch smíchu po celý náš výlet pokaždé co jsme se šli koupat. Jediné co v ten den zbývalo byla večeře. A tady přichází první zádrhel ohledně zavařeného jídla. Za nás ne, alespoň ne v tropických vedrech. Je velká pravděpodobnost, že v procesu nastane problém a vy budete vylévat zkyslou gulášovku. Takže tolik k večeři. Zaimprovizovali jsme, najedli se, popili na pláži, kde nás pokousalo sto komárů (nekecám) a šli spát. To bylo poměrně těžké, jelikož celou noc neklesla teplota
pod 25 stupňů.

Druhého srpna- středa. Vstáváme kolem sedmé, je neúprosné horko a my se potíme jak volové. Spacáky jsme projistotu ani nepoužili. Jediné co nás napadá je rychle se sbalit, vykoupat, zaplatit a vyrazit na cestu (schladit se klimatizací). Jít se vykoupat byl jeden z nejlepších začátků dne, cítila jsem se najednou po celé té upocené noci, alespoň trochu čistá a zároveň nabuzená na další dobrodružství, čekala nás totiž poměrně dlouhá cesta do Mariazell. Už zvenčí na nás bazilika dýchala poměrně odlišnou atmosférou. Její dispozice i vzhled nejsou úplně nejtypičtější a přesně to jsem si na ní zamilovala, ještě předtím, než jsme vešli dovnitř. Jedná se o největší poutní místo Rakouska a stejně tak je i jedno z nejvýznamějších v Evropě. Vevnitř se bohužel nesmí fotit, což mě mrzelo, ale zároveň nabudilo si to místo opravdu užít. Uklidnit se, poděkovat, poprosit, pomodlit se za cestu a za to, že můžeme být tam kde jsme. Takhle to máte na většině našich cest. Ten pocit byl opravdu příjemný, cítila jsem podobné nabuzení jako po ranním koupání, jen s rozdílem, že nebylo tolik fyzické jako spíš duševní. Ten den jsme věděli, že nás čeká ještě jedno důležité místo a to Grüner See, i když na cestě vznikly menší potíže. Například, když jsme omylem vjeli do jednosměrného provozu, kde opravovali silnici. Poštěstilo se nám potkat i krásné křišťálově čisté jezírko, které se shodou náhod jmenovalo taky Grüner See a nádhernou vyhlídku v horách, kde jsme nakonec poobědvali červené fazole a tuňáka na dece. Na tom místě jsme poprvé (nevědomky) potkali Čecha, zrovna ve chvíli, kdy jsme se bavili nad tím jak nám to v autě smrdí jak kvas (vylitá slivovice). No nic, mávli jsme mu a jeli dál. Teď už opravdu ke Grüner See, kde jsme vidlácky nezaplatili parkovné. Zbývala totiž poslední hodina. Už po cestě nás okouzlil les a ty neskutečně obrovské hory, ale na co nikdy nezapomenu je ten výraz, když jsme dorazili k zelenému jezírku. Dost jsme se smáli, protože tohle na internetu nikdo neukazoval. Každopádně to byl jen začátek, naštěstí za zatáčkou bylo opravdu nádherné tyrkysové jezírko s ledovou vodou. Užívali jsme si klidu a malé návštěvnosti, až do chvíle, kdy začalo extrémně bouřit. To nám došlo, že ty dva kilometry k autu budeme nejspíš muset utíkat. Taky, že jo. Bylo to těsně. V obrovském lijáku jsme zaparkovali před vybraným kempem. Pokud někdy budete v této oblasti, tak za nás vřele doporučujeme kemp Freizeitsee Zenz. To místo je neskutečné. Postavili jsme stan do mokré trávy, vytáhli teplé oblečení, ponožky a rozhodli se, že se potřebujeme před večeří proplavat. Jelikož je kemp u jezera, tak to nebyl těžký úkol. Po večeři už jsme celí unavení spokojeně usnínali a těšili se, co přinese další den v Rakousku.

Třetího srpna- čtvrtek.  Den, na který jsem se těšila jako malá, jedem do Hallstattu. Ráno nás probudila nádherná mlha v kempu a slunce osvicující přilehlé hory. Jako z pohádky. Sbalili jsme mokrý stan, věci naházeli do auta a pokračovali v cestě. Byla jsem napjatá a skoro jsem nevěřila, že tam opravdu jedeme, že uvidím to, na co jsem se dívala jen na fotkách. Cesta byla až neúprosně dlouhá, ale o to víc se stupňovalo naše nadšení a hlad. Takže následovalo obědvání u cesty, ale zároveň u nejnádhernější řeky co jsme v Rakousku viděli. Duše a žaludek v péří. Uběhlo půl hodinky a my jsme se snažili vecpat na parkovišti mezi všechny ty cizince. Cenu za nejhorší parkování by tady rozhodně získali Češi, jejich přemýšlení bylo opravdu pozoruhodné. První co nás napadlo po opuštění parkoviště bylo nakouknout k zubačce, kolik taková sranda stojí. Den předtím jsme totiž zavrhli výjezd na Five Fingers (cena za nás ne ee). Překvapení, stálo to jen "pár" euro. A tak jsme se ocitli po 5 minutách od výstupu z auta v lanovce, která jela nahoru na vyhlídku. Bylo vzájemně vidět, že jsme opravdu šťastní. Pokud chcete vidět Hallstatt z ptačí perspektivy, tak UNESCO vyhlídka je ta správná volba. Následovalo už jen "zgůňání" (potulování) po celém městěčku. Jen tak, sem a tam. Nahlédli jsme do kostelů, fotili, ochutnali zmrzlinu, nahlíželi do okolních domečků a opět se potili jako volové. A ta poslední poznámka byla opravdu akutní, takže po třech hodinách jsme vyrazili směr Wolfgangsee a koupačka. Upřímně. To jezero bylo nádherné, bylo tak čisté, že jsem si viděla na nohy. Avšak s koupáním jsme poměrně otáleli, jelikož nebylo žádné místo, které by nám připadalo dostatečně vhodné. Když už jsme se pro jedno rozhodli začala přicházet obrovská bouřka. Super. Takže rychlopřeslékání prošpikované veselými poznámkami a hlasitým smíchem. Ano, přesně tohle byla druhá situace kdy jsme potkali Čechy. Tohle koupání bylo rozhodně srdcové. Všude vlny, plno úsměvů, uklouznutí na kamenech, neohrabané vylézaní z vody a blížící se bouřka. Pro mě zážitek na který teď vzpomínám jako na jeden z opravdu spontánních. Blížil se večer a my hledali kemp. Trvalo to přesně hodinu a půl. Každý, který jsme navštívili byl až povrch plný, až na ten poslední u jezera Attersee. Nezbývalo nic jiného, než se smířit s tím, že budeme spát jednu noc tak trochu u cesty a s hromadou Čechů okolo. Doteď nám vrtá hlavou jak je možné, že jich tam bylo víc jak 50? Ale Attersee bylo vskutku nádherné. Úplně čistá zátoka s molem a malou travnatou pláží, kam se večer seběhlo několik otužilců a trávilo tam poslední chvíle do setmění. Mezi nimi i my dva. Spokojení po improvizované luštěninové večeři uleháme do spacáků a snažíme se odmyslet si všechny ty projíždějící vozidla za naší hlavou.

Čtvrtého srpna- pátek. Už známé balení stanu ihned po probuzení. Nejlepší volba, protože jinak by jsme nestihli do oběda ani vyjet. V kapse posledních 20 euro, které padly na zaplacení noci v kempu a my vyrážíme směrem do Česka. Ale před tím, rozloučení s Attersee a další dopolední koupání. Byli jsme tam skoro sami, potápěli jsme se, plavali, natáčeli na gopro a jen tak si užívali toho, že je krásně teplo a nepřipadáme si v té vodě jako dva rampouchy. Namířeno jsme měli do Linzu, oblédnout město s katedrálou a potom hopem k Lipnu. Nakonec město bylo zklamáním a tak všechno vyřešil náhradní plán- návštěva vyhlídky na nejbližším kopci společně s kostelem. Za nás ano, velké ano. Cestou k hranicím nás přepadl hlad, jediné co jsme měli byl pytlík polévky, hrnec, vařič a zbytek vody. Dopadlo to tak, že pár metrů od cesty jsme si vychutnávali teplou polévku ve skoro 30 stupních, ale co zbývalo. Pečivo už nám lezlo krkem. Co rozhodně nesmíte vynechat je Vyšší Brod a místní klášter. Já jsem si díky této návštěvě oživila i vzpomínky na (nejlepší) vodák na gymplu. Pokud máte víc času, určitě stojí za to i prohlídka, ale my jsme spěchali směrem k Lipnu na stezku korunami stromů. V porovnání s tou v Jeseníkách byla o něco slabším zážitkem, ale i tak jsme se dokázali na douhé minuty bavit na překážkových přechodech nebo zodpovídání otázek, které jsou rozmístěné po celém okruhu. Dolů už jsme seběhli fakt unavení, bylo cítit těch pár poměrně náročných hodin za volantem a do toho horko. Zbývala jen poslední věc. Najít ten správný kemp, kde berou karty, je tam výhled na Lipno, dá se tam koupat a nebudeme si muset ten stan postavit na něčím stanu. A podařilo se. Stan stál, my jsme byli vykoupaní v ledovém Lipně při západu slunce a naše špatně zavařená večeře se nedala jíst a smrděla několik metrů okolo naší základny.

Pátého srpna- sobota. Celý den byl v duchu cestování, mě bylo zle už od večera (taky jsem to následovně úplně nezvládla), tak jsme vyhodnotili, že bude nejlepší vydat se domů. Od Lipna k nám to trvalo jen 8-9h, což je skoro tak dvakrát tolik.




























































Komentáře

  1. Vy dva jste tak boží!! ♥
    Já se KONEČNĚ dostala k přečtení cestovatelského článku, nejradši bych čapla mojeho a řekla "jedem" :D ... Věřím, že zážitky z těchto společných cest dávají sílu i do obyčejných dnů. ♥

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky