Peťo, jsi to ty?

Cítím se jako bych ztratila sama sebe. Nejsem častokrát ani schopná si ráno uvařit čaj, nezvednu se na deset budíků, prostě mi to nepřipadá jako dobrý nápad. Vzbudím se a sedím. Všechno okolo se zdá jako sen. Nechápu proč tady jsem, jaký to má všechno smysl. I když si to kolikrá dokážu vysvětlit, tak ten mozek to nepřijímá, nechce. Snažím se tyhle myšlenky vytěsnit, alespoň teď. Nezatěžovat hlavu, nepřemýšlet. Čím víc do toho upadám, tím hůř se cítím. Zabřednu jako kola do bahna. Pochybuju, o všem.
Připadám si jako bych nebyla ve své kůži. Všechno pozoruju zpoza "rohu", kolikrát to udělám tak automaticky, že se daná činnost zdá jako by se nestala. Je to pro mě jeden velký klam. V zrcadle ráno vidím sama sebe, ale i přesto pochybuju, že jsem to já. Už mě to tolik netrápí, ale to, že nedokážu "poznat" blízké mi trhá srdce daleko víc. I když se těším jako malá, mám ze setkání většinou rozpačité pocity.
Velký počet dnů proplouvám. Jsem ráda, že vstanu, najím se, na něco se podívám, ujdu pár metrů. Polehávám, sedím, ale v konečné fázi mě unaví i zajít si na záchod. Dny bez strachu neexistují. Strach o vlastní existenci, strach ze smrti, z nemoci. Dřív by mě nenapadlo, že budu takhle paranoidní, že dokážu sama sebe vyděsit k smrti. Stejně tak přehnaně se bojím o všechny okolo. Uvědomuju si, že je to kolikrát úplně neopodstatněné, ale ten mozek si nedá říct. Jedno období jsem se bála, že umřu. Byla jsem vyděšená každou minutu, večer se mi o tom zdálo. Cítila jsem jako bych prozřela. Jediné co mi pomohlo, smířit se, protože tohle nezměním.
Nedokážu se soustředit, z celého dne bych vybrala pár chvil. Předpokládám, že proncetuálně by to bylo tak pět až deset z celého dne. Ve zbytku mi těkají myšlenky, často mám i "racing minds". Je to jako spleť tisiců kabelů v hlavě, které jsou přes sebe namotané jako spletené bavlnky. Někdy se ani sama nedokážu uklidnit. Třesou se mi nervy uvnitř, ale pro ostatbí vypadám pořád stejně. Je to pradoxní jak se vizuálně neměním, ale uvnitř je to úplné rodeo.
Taky jsou dny, kdy kvůli depersonalizaci a derealizaci sním o to, že jsem tak trochu Šípková Růženka. V takové chvíle se vám zdá svět jako klam, který už nikdy nezměníte.
Na druhou stranu toužím cestovat, poznávat, létat,c hodit pěšky na tůry. Toužím dělat běžené věci jako je chdoit na nákup sama, zajít si do sauny, zajít si plavat, jezdit na kole, bruslích, lozit po skalách, běhat, nebo si jen ráno uvařit tu snídani a umět si ji vychutnat. Chci zase jet autobusem nebo vlakem a užívat si to. To, že jsem.
Je zvláštní jak moc jsem závislá na druhých. Často potřebuju chytit zaruku a podržet. Cítím se neschopně a jsou chvíle kdy mě to mrzí, kdy moc toužím, abych jim to mohla naplno oplácet.
Otupělé emoce přidávají tomu, že nebrečím. A když už tak dojetím, štěstím nebo hystericky. To se mi za celou dobu stalo jen jednou. Byla jsem vyčerpaná a v tu chvíli už nešlo nic jiného, než jen sedět. Byla jsem chycena, probrečela jsem se až ke spánku.
Učím se usínat sama. Je to chvíle kdy na sobě plně pracuju. Někdy jsou to i čtyři hodiny snažení a nakonec to opravdu stojí za to. Prohlížím si, čtu, pouštím videa, ale i slovy uklidňuju, vnitřně se hladím. Cítila jsem obrovské vítěžství, kdy jsem se sama dokázala uklidt před panickou atakou. Mívám hodně silné sny a pocity v nich. Bohužel většina je katastrofická, protože na ně působí strach. ze začátku jsem si to nedokázala odůvodnit proč se to děje. Teď už je mi jasné, že když usínám paralyzovaná strachem, tak rozhodně nejde mít pěkné sny. To se vylučuje.
Někdy mám pocit, že si se mnou mozek pohrává. Nadhazuje myšlenky, pocity, scénáře, které bych nikdy neudělala, přesně ty, kterých se tak moc bojím. Nutí mi vizi, že se mnou někdo je v pokoji apo zavření očí mě tím vyděsí naprosto. Občas spolu vedeme docela napjatý boj. Ale cítím jakvšechno tohle mě utužuje a učí jak sama se sebou pracovat.
Fyzicky to kolikrát taky není nejlepší. Tím, že ležím ztrácím sílu, kterou jsem nabrala. A v úzkosti se krčím jako kočka co se bojí. Z těch všech stažených dnů je mi odměnou jedna velká dlouhá bolestivá křeč v nohou, která zničí i ten spánek na který se tak těším celý den.

Ale i přesto všechno jak se někdy cítím vidím obrovskou naději v beznaději. Zní to divně, ale já tak nějak uvnitř vím, že se to všechno děje, protože má. Posiluje to mysl, posiluje to přístup k sobě samému. Dřív jsem byla vystresovaná i z toho, že mi ujede autobus do školy a já tam nedojdu včas. Teď beru všechny takové drobnosti s nadhledem. Vím, že k životu patří, ale zároveň, že se nic nezboří, když ho náhodou nestihnu.
Učím se nové věci a odkládám lenost stranou. Je to težké a někdy se mi to vůbec nedaří, ale vím, že je to všechno v hlavě. Že zase jednou stoupnu na špičky a ukážu se v plné síle.
Jsou to chvíle, kdy nám naše tělo značí, že je něco v nepořádku, že se mu něco nelíbí, že není šťastné. Já jsem nebyla. A teď paradoxně jsem. Jsem moc šťastná, že mám takovou rodinu-nerodinu, přítele, kamarády a blízké co mě vždycky chytí za ruku. Že mám koule tohle všechno psát. Včera jsem si to uvědomila. Za půl roku mi přišlo neskutečné množství zpráv, desítky. A já byla na všechny ty slečny, holky, kluky i muže straně pyšná.
To zdraví si prostě vybojujeme.



Komentáře

  1. Když čtu tvoje slova, rve mi to srdce. Trpím něčím hodně podobným. Dokážeš dát "na papír" každý můj pocit. Každodenní boj se sebou samou. Boj nejtěžší. Díky tobě vím, že v tom nejsem sama. Kolikrát si přeji tě poznat osobně, a vědět, že jsi skutečná.

    OdpovědětVymazat
  2. Taky si pamatuju podobné pocity, nechápal jsem proč. A tehdy jsem pochopil citát "Pravda je někdy nepravděpodobná" protože mi to všechno způsobovali rodiče. Já jsem velice klidný, vyrovnaný a psychicky silný člověk, máloco mě vyvede z míry, ale pár věcí přecijen. No jakou mají osobnost rodiče, jak se chovali? Přesně jenom a pouze tak jak mi to leze na nervy! Takže je jasné, že když jsem se cítil celé dny v bublině teroru, že to dělalo neplechu. Na podzim jsme se třídou (střední školu studuju) byli na výletě na 3 dny a já jsem byl zděšený z toho jak se vnímám, protože ten vliv rodičů utichl a já mohl být sám sebou. Pamatuju jak jsem se ptal jedné paní na cestu, protože jsem se nemohl zorientovat a ona mi slušně odpověděla, že neví a omluvila se, naprosto v pořádku a já si řekl "fajn, tak se zeptám někoho jiného". Dřív by v mé hlavě probíhaly jen destruktivní myšlenky o tom jak je tato společnost naprd, jak je ona na prd, jak jsem se asi špatně zeptal. Já jsem se nepoznával, nebyl jsem zvyklý na to. :D
    Samozřejmě po návratu k rodičům z výletu to bylo peklo, o tom není.
    Zdeněk

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky