Pomáhej, dokud můžeš.

Když jsem poprvé napsala veřejně, že trpím depresí a úzkostma, tak mě ani ve snu nenapadlo jaký to bude mít dopad. Jak moc mi to obohatí, ale i ztíží život. Napsala jsem to hlavně sama pro sebe, potřebovalo to jít ven a navíc mi to přišlo daleko jednoduší vysvětlení pro plno lidí v okolí. Neumím zdaleka tak dobře mluvit jako psát. Samozřejmě, když se kdokoli zeptá, ráda mu popovídám. Ale abych se vrátila k tomu, jak to všechno začalo.

Přišlo mi obrovské množství zpráv. Jak na fb, tak na instagram. Byly to komentáře s podporou, krásnými slovy, ale i příběhy, které byly opravdu neuvěřitelně silné. Byla jsem z toho u vytržení. Cítila jsem se najednou daleko míň sama, uklidnilo mě, že se to děje i jiným a hlavně, že se z toho kruhu dá vyjít ven. V ty chvíle jsem zažívala obrovské emoce, štěstí, uvolnění. Jednoduše to, ze mě všechno spadlo. Avšak časem s každým příspěvkem mi chodilo plno nádherných, opravdu každý jeden vzkaz byl pro mě neuvěřitelný a vážím si ho, ale. Po pár měsících jsem začala být unavená, byly týdny (a pořád jsou), kdy jsem na dně, na tom největších. Dřu pusou o zem, jen abych si došla na záchod. Jsem taky typ člověka, který nerad nechává ostatní bez odpovědi. No a tak jsem se do toho pomáhání opravdu zažrala, jako do práce. Neuvědomovala jsem si, že pořád jen odepisuju a visím na instagramu, ale já v tu dobu cítila, že ty lidi v tom nemůžu nechat. Vesele jsem pokračovala dál. U některých jsem se smála, u některých brečela dojetím, u jiných se snažila nedotknout se citlivé struny. Snažila jsem se opravdu naslouchat, až jeden den večer mi došlo, že jsem úplně vycuclá a závislá. Sice jsem poslední dny odepisovala zásadně jen v jeden čas a to večer ve vaně, ale i přesto všechno to nešlo udržet. Stresovalo mě, že na někoho zapomenu, že neodpovím, že něco podělám. V ty chvíle mi přišlo, že mi na hrudi leží osudy těch dotyčných a já je nechci zklamat. Přitom jsem si já seděla sama na sobě a dusila se tím, jak jsem si to sama nastavila.

Tím chci říct jen jediné. Pomáhat je to, v čem cítím obrovský smysl, ale není radno si zahrávat, zvlášť pokud sami nejste v pořádku. Všechno má hranice, nic se nemá přehánět. Já jsem si po těch měsících vzpomněla na úryvek z písničky náhrobní kámen, kterou si pamatuju od základky "...všem lidem rozdala svou lásku a sílu, že sama dál nemohla už žít..."

Sociální sítě jsou obrovský pomocník, jak pro mě, tak pro vás. Věřím, že když je budeme umět používat s rozvahou, tak dokážou být milých společníkem. A přešně tak plánuju pokračovat. Pomáhat s rozvahou.

Zůstávám tady pro vás, ale daleko víc tady chci být sama pro sebe.




Komentáře

Oblíbené příspěvky