Jaké to je.

Deprese. Všude jsem o ní četla a slyšela. Brala ji na lehkou váhu, nevěřila jsem, že něco takového opravdu existuje. Nikdy by mě nenapadlo, že pochopím ty, co si sáhli na život. Troufám si napsat, že pokud si tím neprojdete, nemáte šanci to pochopit. Já se sama sebe bojím. Dobře, nebojím se sebe, ale těch myšlenek. Když se mi před skoro rokem začaly hrnout do hlavy, byla jsem tak překvapená, že by mě vystrašilo i lusknutí prstů. Časem se mi podařilo zjistit, že je to součástí nemoci, ano je to nemoc. Není to nic co bych si vymyslela, abych nemusela do školy nebo nemohla pracovat. Takhle mě bohužel vidí okolí, což ke zdraví zrovna dvakrát nepřidá. Negativní myšlenky vám doslova vyplní život. Jen něco uslyšíte a už je to něco hrozného. Požár, nehoda, střelba. Dokážu si uvědomit, že to není pravda, ale i tak mi to mozek nabízí. Zdá se mi o nožích, o vraždách, o psychopatech. Je to paradoxně to, čeho se nejvíc bojím, ale mysl mi to podbízí. Abych nad tím přemýšlela, jestli jsem já taková. Nastrkuje mi moje strachy ke konfrontaci a když jste fyzicky i psychicky na dně, tak tomu všemu dáváte tak trochu jinou váhu. Najednou se snažím zjistit jestli to je jen u mě, nebo u někoho jiného. Snažím se tím uklidnit, když si přečtu, že nejsem jediná. Opět přichází paradox, neřešitelnou situaci. Většinou jsem poplašená ještě víc, ale kdybych si to nepřečetla, tak chytnu jen obrouvskou paniku a budu nad tím nadále přemýšlet. Pamatuju si hodně silných chvil, které jsem prožila, ale zrovna teď mě napadá jedna. Šla jsem kolem schodů na kterých ležel papír, kde bylo napsané "je deprese vyléčitelná nemoc?". V tu chvíli jsem si opravdu v hlavě řekla, že tohle se mi stát nemůže. Teď tady sedím a píšu o tom, jak vnímám já svoji nemoc.

Není to život, ale obrovské trápení. Nevěříte, že dokážete přežít do dalšího dne. Nic neplánujete, nikomu nic neříkáte a neslibujete. Víte totiž, že to nejspíš v dohledné době nesplníte. Když přijde ta nejhorší chvíle, brečím a na to jsem nikdy nebyla zvyklá. Pokaždé, když bylo potřeba, tak jsem vstala, zatla jsem zuby a šla. Tím jsem si vypěstovala momentální stavy a jsem si plně vědomá, že bez obezřetnosti ke svému tělu už to prostě nepůjde.

Posledních pár let jsme všichni v okolí věděli, že náš čekají zážitky, které nám nikdo nebude závidět. Já jsem z toho byla špatná už v počátcích, ale uvědomuju si to až takhle zpětně. Když si potom vzpomenu na rok zpátky, kdy jsem poprvé slyšela, že se opravdu moji rodiče rozvádějí, tak to byla přešně ta chvíle, kdy začalo postupné plácání se v blátě. Brečela jsem, i když jsem to tak chtěla už dlouho. Věděla jsem, že nás to obrovsky osvobodí, ale bála se, že je pozdě, že to roztrhá i to hezké. Upřímně, oprávněně. Skoro nikdo o tom nevěděl. Sama jsem se s tím nedokázala vyrovnat. Přišla první panická ataka, kdy jsem jela za holkama do Brna. Těšila jsem se, ale byla jsem zklamaná z toho, že už jsme úplně jinde, nedokázala si to užít a být upřímná. Nastal první kolaps, ze kterého jsem se dokázala vzpamatovat na pár měsíců. Další, už jeden z větších, přišel během května. V tu chvíli jsem měla pocit, že umírám. Dusila jsem se, málem se pozvracela, třásla jsem se, celé tělo v křeči a po kůži studený pocit. V hlavě mi opravdu běželo to, že mám infarkt, že umřu. Odstartovalo to koloběh, který bych nikdy nevymyslela. Tyhle události se opakovaly jednou týdně. Já jsem vesele baštila magnézium, které mi bylo předepsáno a všem tvrdila, že žádný problém nemám. Přitom jsem měla tak velké trápení a stále mám.

Poprvé jsem si to přiznala až o měsíc později, kdy mě ani překrásný roadtrip přes Rakousko nepřehoupl přes něpěkné nálady. Na konci výletu jsem se zhroutila, brečela a v tu chvíli jsem pravdu nevěděla co budu se svým životem dělat. Díky nespokojenosti v rodině jsem se domů nevracela ráda, spíš naopak. Snažila jsem se najít jiný domov, ale sama jsem být nemohla a zároveň nedokázala úplně odejít a všechno moje tam nechat. Cestu domů z Šumavy jsem střídavě brečela, pospávala, usmívala se, uklidňovala, myslela na hezké věci a věřila. Obdivuju svého přítele, že to vydržel, že mě i těch 10h cesty dokázal utěšit tak, že jsem to opravdu zvládla. Na druhý den začaly sebevražedné myšlenky a bylo zle. Ještě tu noc jsem se objednávala na psychiatrii a nevěřila tomu, že v tom stavu vydržím 7 dní. Momentálně je to 9 měsíců co se "držím". Důkaz toho, že člověk vydrží opradu hodně.

Od těch chvílí se mi změnil život, k horšímu. Bylo to pořád dokola. Nikdo nechtěl věřit tomu, že jsem nemocná a když mi jeden den bylo dobře, tak to hned znamenalo, že v září pokračuju na výšce. Jezdila jsem tam asi dva měsíce, úzkostí jsem skoro neviděla a z přednášek pravidelně odcházela o čtvrt hodiny dřív. Postupně jsem se nedokázala soustředit ani minutu a viděla tak rozmazaně, že dojít třeba do obchodu byl opravdu problém a životní výkon s opravdovým vyčerpáním. Jednodho dne už jsem to prostě nevydržela a musela jsem domů. Plánovala to na týden, že si odpočinu. Reálně jsem se do Olomouce už nevrátila ani na den.

Podzim si upřímně moc nepamatuju. Období, které mi bylo asi snad i nejhůř. Nevycházela jsem moc ven, kamarádic mě nevídali a šla jsem opravdu jen, když mě někdo vytáhl a bylo to nutné. Snažila jsem se fungovat normálně. Zajít si třeba do sauny, na bazén, do obchodu. Poměrně marně. Z ničeho jsem neměla radost, nic mě neposunulo dál a padala jsem hluboko do díry, kde se ztrácela moje krátkodobá pamět. I přes to všechno jsme s mamkou sbalily celý náš byt a s pomocí kmarádů se přestěhovaly. Do bytu jsem dala všechnu svou energii. Byla při každém malování do noci a přes víkend umývala stoletou špínu. Věděla jsem, že je šance, že to nezvládnu, ale nedokázala si připustit, že budu sedět a mít výčitky. Marně jsem doufala, že s přestěhováním začně nový, lepší život. I když se tak v prosinci zdálo. Šla jem do života s vervou, chodila maximálně mezi lidi a setřásla strach. Dokonce jsem zažila jednu z nocí na kterou nikdy nezapomenu. Náhodně jsme se s kamarádkou ocitly na koncertu a následovně s kapelou strávily celou noc. Byla to taková nová energie do žil, bohužel ani ta mě nanabudila. Stejně tak, jako Vánoce, které si asi ještě pár let nebudu umět užít. Některé vzpomínky totiž bolí i roky potom co se staly.

Od nového roku žiju houpačkový život. Jsou dny, kdy je nádherně, zalito sluncem a jsou dny, kdy chci jen spát od rána do večera. I když mám spoustu krásných zážitků, tak bohužel ty negativní jsou pro mě silnější a tím pádem všechno přebíjí. Je to paradox, protože jsem od mala poměrně optimistická holka a tohle prostě víc a víc nejsem já. Pohlcuje mě to a už nevím co vyzkoušet. Někdy mám pocit, že čekám na zázrak. Že se ze dne na den udělá krásně. Že budu zase umět milovat a cítít. To je jedna z věcí, která mě opravdu trápí. Podívám se na sebe a říkám si, kdo by si takovou jako já zasloužil. Dělám starosti, jsem jako dítě o které se musíte denodenně strarat. Nepřináším radost a přítele svou bezradností potápím aniž bych chtěla. Na druhou stranu, obrovsky si vážím toho, že je celou tu dobu se mnou, že se nesebral a neutekl, ale že mě drží pevěnji, než kdy dřív. Sama si uvědomuju jak je to těžké, jak dlouho to může trvat, že se to může vrátit, že se třeba nikdy úplně nevyléčím. Přesto mě miluje a nechce mě nikdy opustit. To je něco kvůli čemu prostě zůstávám věřit a bojovat, i když je to většinou nelehké.

Tohle všechno píšu asi nejvíc kvůli sobě. Nedokážu to říct, ale dokážu to napsat a tak toho chci využít. Rozumím všem, kteří spadnou do pocitů zmaru, všem, kteří se trápí a neví jak z toho ven. Jsem totiž jedna z vás. Sama nevím co budoucí měsíce přinesou, jestli bude líp nebo hůř. Jestli si nechám předepsat antidepresiva nebo to ještě chvíli vydržím. Vím, že jsou to chvíle kdy třeba moc chcete s někým mluvit, potkat se a dělat ěnco smysluplného, ale jste tam moc dlouho ve své noře, že nemáte za kým jít, že vás nikdo nechápe. Zdá se, že není východiska, ale já věřím, že i po těhle zkušenostech musí být líp, věřím, že ne všechno je v našich rukou. Poslední dobou se snažím hodně poslouchat, číst, nasát negativní věci v pozitivním slova smyslu, nechat se tím inspirovat a posunout dál. Do mých dvaceti let jsem si nikdy neuvědomila, že všechno v životě je nejisté a jediné, co je jisté je smrt. Tak moc jsem se toho bála a bojím. Snažím se, aby to ve mě nevyvolávalo úzkost, ale naopak nějakou ctižádost a pocit, že opravdu chci využít toho co život nabízí.

Já vím, zrovna stručné a optimistické to nebylo, i když se reálně stalo tolik, co se dneska na stránku nevešlo. Nejspíš to bylo potřeba. Měla jsem už dlouho nutkání psát, alespoň na chvíli se vymanit ze spárů reality a udělat si zase trochu terapii sama pro sebe. Ve skrytu duše doufám, že to může být i terapie pro vás. Útěcha, že v tom nejste sami nebo uvědomění, že se třeba řítíte nebezpečným tempem do spárů podobné nemoci jako mám já.

Jen na konec, opatrujte se, važte si toho, že jste zdraví, že můžete. Starejte se o sebe, možná trochu víc zevnitř než zvenku.

Komentáře

  1. Ahoj Péťo,

    už je to 6 měsíců, co beru antidepresiva. (studuju 1. ročník VŠ) Asi před 2 lety jsem začala mít cca 2x týdně úzkostné stavy, chtělo se mi zvracet, ale nezvracela jsem....měla jsem podobné myšlenky jako ty apod. Mělo to velký vliv i na moji fyzickou stránku, a proto jsem se rozhodla, že s tím musím začít něco dělat, protože jsem kvůli mým stavům musela například odejít z koncertu mé oblíbené kapely...moji kamarádi se furt ptali:" A proč je ti furt špatně? Určitě simuluješ atd."....Chci ti jenom říct, že mi ty prášky moc pomohly a můžu ti je jenom doporučit...dneska už je to poměrně neškodná záležitost...nechci je brát celý život, ale začala jsem díky něm konečně normálně fungovat a myslet...

    Moc tě zdravím a přeju ti brzké uzdravení! Máš statečného přítele (já taky naštěstí)!

    Tereza

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky