Ačkoliv nic není jako dřív.

Pomalu se blíží srpen, měsíc, který si moc dobře pamatuju. Je to totiž skoro rok od toho, kdy jsem se psychicky zhroutila. A to doslova. Tenkrát jsem netušila co se děje. Každý týden jsem měla velké panické ataky, že jsou to právě ony, jsem zjistila až dlouho potom, na podzim. Myslela jsem si, že umírám. Nedýchala jsem, spíš tak lapala po dechu, třásla se, málem zvracela, točila se mi hlava, bolely mě záda, hlava, srdce, které mi připadalo, že se rozskočí nebo vyskočí. Doteď mám velké trauma, respekt a strach. Zvlášť z nemocnic, do kterých jsme pravidelně v noci jezdili. Brečela jsem tam s kanylou v ruce, ta samota tam pro mě byla vlastně nejhorší skutečnost. Když za mnou někdo přijel, pro změnu jsem brečela štěstím, že tam jsou se mnou. Trvalo to měsíce a nikdo mi nebyl schopný říct, že mám obrovské panické ataky. Všechno začalo dávat smysl až a psychiatrii, kam jsem se dobrovolně přihlásila. Věděla jsem, že s těma myšlenkama to sama nezkoulím, byla to pravda. Díky sobě a okolnostem jsem se dostala do pasti odkud se nemůžu pořád dostat. Minulý rok jsem si naivně myslela, že za dva týdny bude dobře. Teď se na sebe dívám do zrcadla, usmívám se a říkám si: "Vyhráno nemáš, ale ty to zvládneš, uvidíš". Tohle totiž bylo to jediné co mi pomohlo, věřila jsem sobě. Málokdy byla možnost si říct, že to nezvládnu. Bála jsem se, že bych to vzdala. A možná tahle věta mi pomohla zakousnout se.

Ačkoliv nic není jako dřív
Nic není jak bejvávalo
Nic není jako dřív
To se nám to mívávalo
Nic není jako dřív
Ačkoli máš všechno co jsi vždycky chtěla
Nic není jako dřív
Ačkoli drobná paralela by tu byla.

Vypůjčila jsem si úryvek z pro všechny známé písničky. Na náhody nevěřím a zrovna v tu chvíli jsem věděla, že to něco znamená. Seděla jsem zkroucená v práci na křesle a přemýšlela co s tím vším udělám, jak se napravím aby to bylo jako dřív. A došlo mi, že nic nebude stejné. Není potřeba se honit za minulostí a snažit se ji vrátit. Teď se na to dívám jinak. Vyvýjím se a beru to co je. Není to nejlepší, není to stejné, ale věřím, že to takhle mělo být. Taky se spoléhám na to, že: "Trpělivost přináší ovoce" a že: "Čas léčí".

Psychické nemoci jsou nejhorší v tom, že jsou schované uvnitř. Pokud jí trpíte, neříkáte to okolí na potkání. Je to těžké, ve většině případů pro okolí šokující a necítím, že by to byla vhodná konverzační vložka, či dokonce téma. Kvůli ní jsem se stala ve společnosti zranitelnější, ušlápnutější a možná i divnější. Chybí mi humor, všechno beru moc vážně, protože jsem často vystrašená z drobností. Odskočila jsem od své generace o skok dopředu. Najednou jsem začala řešit jak co přivrtat, čím co namalovat, jakou kuchyň koupíme, kolik kachlí nalepíme do koupelny, jakou vybrat troubu, myčku nebo jaký poplatek jsme zapomněly zaplatit. Mentálně se blížím ke třicítce, vypadám tak, že 15 je málo a ve skutečnosti je mi 21. Zapadla jsem do díry, oddělila se od svých přátel, kterým jsem se nedokázala svěřit, ale ty dospělejší nedohnala. Přepadla mě samota, která je poměrně běžnou součástí psychických nemocí. Je to to nejhorší, pocit, kdy nemáte nic v plánu s nikým, nikam nemusíte, nic nemusíte. Je to obrovská volnost, ale na druhou stranu prázdnota, nenaplněnost.

Když na jaro přišla nabídka k práci, váhala jsem. V tu dobu jsem se pořád babrala v to největším psychickém pekle. Byla to představa víc než fiktivní a mě napadlo na to kývnout. Neměla jsem co ztratit, o moc horší to být nemohlo, tak mi přišlo super, že by to mohlo být lepší. Tři měsíce jsem byla na trní, fakt mi připadalo, že jsem nejnepříjemnější a nejnérvóznější tvor v širém okolí. Neustále se někdo ptal "Tak co už se těšíš do práce?". Nesměle jsem odpovídala, že jo. Byla to pravda. Nevěděla jsem co mě čeká, ale táhlo mě to neznámo, nové zkušenosti. Táhla mě společnost, vidina smysluplnosti, pravidelný režim, nové prostředí a možnosti. Podívejme se na to, jaká je a byla realita.

První den jsem strachy skoro neviděla. Bylo mi prostě zle jak psovi, ale to snad každému. Celý den jsem tam strávila úplně sama, plácala jsem se v tom, nešlo mi to a nebavilo mě to. Naprosto upřímně. Doma jsem brečela, byla jsem psychicky tak vyčerpaná, že fyzicky jsem se ani nepohnula. Slzy vyplavily prvotní smutek a zklamání. Třes přešel, zarudlé oči jsem omyla a vyrazila na víkend pryč. Byl ve společnosti a to mi stačilo. V tu dobu jsem začala chápat, že jsem většinu času obrovsky osamocená a taky to, že úzkosti přichází právě v tu dobu, kdy jim ten prostor královsky nabízím. Nemyslela jsem an to, že půjdu do práce, až v pondělí ráno. Nechtěla jsem tam, ale stejně šla. Dny se vlekly, kolikrát jsem to nemohla vydržet, chodila na oběd brečet pryč. Odpoledne po práci jsem ve velké většine prospala v noci nechápala jak ráno vstanu, ráno vstávala a neviděla konec dne.

Ale jsou tady i krásné dny. Chvíle kdy jsem se seznámila, ucítila, že někam patřím, že dělám něco co má smysl, že pomáhám, že žiju. Postrčilo mě to vpřed, uvědomila jsem si, že všechno hned nemusí být perfektní, že tomu můžu dát čas, že ten čas na něco prospěšného můžu využít. Že když bude nejhůř můžu udělat změnu, ale na druhou stranu není potřeba se unáhlit. Jsou to dva měsíce a ty můžou být jen zlomek z několika let.

Není ideální si myslet, že vám všechno krásné, úžasné a nejlepší spadne jen tak do dlaní. Ideálně hned. Věřím, že trpělivost, vytrvalost, pokora jsou tím společníkem, kterého chci v sobě nechat a pěstovat. Nic není jako dřív, ale neznamená to, že nemůže být líp. Tak to vidím a cítím já.




Komentáře

  1. Petro, kdysi jsem se chodila dívat na tvůj blog Rabbit hole na články o módě, kde jsi ukazovala, jaké nové oblečení sis koupila. Pak jsem na blog zapomněla a dnes mi IG náhodně nabídl tvou fotku. A musím říct, že mě hodně překvapilo, kde teď jsi. Přečetla jsem si články o tvých psychických problémech, taky jsem si zažila panické ataky, nakonec jsem kvůli nim zkolabovala na ulici uprostřed Prahy a skončila v nemocnici. Dostala jsem se ale k dobrému psychiatrovi, dva roky brala antidepresiva a dnes (musím zaklepat) je mi mnohem a mnohem lépe. Také jsem tuto nemoc dostala po velké psychické zátěži vycházející z rodinné situace. Není to nic lehkého. Ale naštěstí ani konec světa. Přeji ti, ať je ti co nejlépe to jde. Z fotek z tebe čiší příjemná energie, je tam něco hlubokého a tesknivého, ale zároveň i klid a štěstí. Měj se krásně, V.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuju. To je krásné shledání. Mám ráda, když se za mnou čtenáři vrací. Je to tak souhlasím s tím co píšeš. Ani já bych si tenhle stav nikdy v životě nevysnila. Vidím to podobně, není to konec světa, dá se to řešit a tak se o to snažím. Někdy to jde líp a někdy hůř. Tenhle článek je zrovna takové směsice pocitů. Taky mám dobrého psychologa a snažíme se to nějak korigovat a řešit nejlíp jak to jde. Je to běh na dlouhou trať, ale já moc věřím, že mi taky časem bude mnohem a mnohem líp :) Ještě jednou děkuju i ty se měj krásně <3

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky