Pocity.

Je toho tolik, co bych chtěla křičet do světa. Všechno co mě bolí, trápí, jak moc šťastná jsem a jak moc se bojím. Nikdy dřív jsem tak intenzivní pocity nezažívala. Někdy mi připadá, že se mi srdce rozskočí. Radostí, pýchou, strachem, bolestí, odhodláním, štěstím. Jedu teď totiž na své emoční horské dráze. Krásné mi to jako odpůrci náhlých změn nepřipadá, ale beru to jako součást cesty, součást růstu osobnosti.

Kdyby se mě někdo zetal, jak se cítím, tak bych nevděla co na to říct. Nejspíš bych se zadrhla a vysoukala ze sebe, že dobře. I když se ve mě jednu minutu honí ty nejhorší myšlenky co si dokážete představit a za další tři hodiny už jsem spokojená a šťastná i uvnitř. Změny jsou prostě pro mé tělo těžké, některé neakceptovatelné. Já bych tolik chtěla, aby se všechno hned dalo do pořádku, abych mohla chodit do práce, abych se v noci nedusila v panice, abych si užívala toho, že můžu vyjet na dovolenou, abych si užívala té svobody, kterou moje mysl úplně zazdila. Učím se s tím žít. Někdy si zapomenu dát pomyslnou stopku a přeženu to, někdy se až moc trápím nad počítáním přátel, nad bilancí bolestivých událostí, plánováním života. Přitom je mi jasné, že mít přátele není závod, život bez bolesti neexistuje a patent na něj nikdo nemá. Přesto se usilovně snažím. A přešně vím proč. Ztratila jsem jistoty, nejdůležitější stavební kameny. Proto se musím stále ujišťovat, že bude dobře, že nic nehrozí, že se zase budu mít dobře, že se to neděje jen mě. Zaháním tím tu nesnesitelnou úzkost z bytí.

Představuju si to asi nějak takhle. To je jako byste měli už všechny plány na dům hotové, pozemek koupený, všechno nachystané. Základy domu by byly vykopané, jen tu kompletní desku nikdo nedokončil. Je napůl rozdělaná, ale rozhodně nemůžete pokládat cihly. 

Přesně tak se cítím. Potřebudu si tu základní desku dát dohromady, dokončit ty základy, ať zase můžu stavět dál. Potřebuju domov. Místo kam se budu vracet, kde nebudu sama. Místo vonící svou specifickou vůní, kterou poznám široko daleko. Místo, kde můžu všechno, nemusím nic, skrývat. Můžu brečet, třeba i křičet, ale i se schovat před všema nebo všechny pozvat.

Tolik toužím po tom, dát si všechno dohromady. Mít jistoty a najít klid, který mi teď tolik chybí. A teď můžu napsat, že se to konečně děje. Mám opravdu TEN pocit, že to bude dobré. Čeká mě tolik krásných okamžiků, příprav a změn. Zkrátka, plnění snů. Ale o tom zase někdy jindy. 



Komentáře

Oblíbené příspěvky